Tak jsem znovu v Číně. Tentokrát příletám sama do Pekingu. Rozdíl je tu 6 hodin navíc oproti Čechám, předběhli jsme čas. Sedím na letišti a 
přebírám věci, mám to opravdu těžké… na to, že s sebou vlastně nic nemám.
Je 8 ráno a v půl 5 odpoledne mi jede vlak do malého městečka Gucheng vzdáleného asi 17 hodin jízdy. Chci si zacvičit qigong a udělat přivítací motlitbu. Jedu metrem do Nebeského paláce, ještě jsem tam nebyla, ale ten název se mi líbí.
Většina Číňanů se po mě otáčí. Tak velký batoh na zádech dívky je velmi nezvyklý. Někteří mi okázale poklepávají na rameno nebo hází uznávající až zděšené pohledy. Je tu pár mužů, co nosí přes rameno velké platěné pytle nacpané věcmi. Když se v metru potkáme, sotva se máme kam složit, ale cítím je jako své bratry.
Ocitám se v parku Nebeského paláce. Konečně… lidé tančí, cvičí, hrají na nástroje, háčkují, hrají hry nebo posilují. Je tu i karaoke, hudba hraje nahlas až uči zaléhají, paní do toho zpívá a lidé v páru tančí. Takové klasické čínské dopoledne v tomto parku.
Začnu cvičit a zpoza rohu se hned objeví klučina, který se se mnou dá do řeči, holt mám co trénovat, čínština je krásná, malebná a velmi náročná,… to vše mě ještě čeká.
vlak
Čekám na vlak. Všude mnoho lidu ležících po zemi před nádražní budovou. Sednu si k nim, nejdřív položím batoh a ucítím silný lidský zápach, tedy přesunu se. Vedle mě mi pán kouří pod nos,.. holt dýchám na druhou stranu.
Jdu dovnitř nádražní budovy. Tisíce lidí čekají na svůj vlak. Sehnala jsem po internetu už jen místo na sezení. Pojedu přes noc, ale místa ne ležení byly v tento datum už 5 dní dopředu vyprodány. Blíží se čínské svátky, 1. října, tudíž lidé hodně cestují.
Blíží se hodina odjezdu, lidé už se tlačí nedočkavě v dlouhé široké řadě, průvodčí cvaknou lístek a jde se na nástupiště. První kdo mě zaujme je člověk cvičící taiji přímo na perónu, dělá velké rozšafné pohyby, připravuje se na cestu. Je bílé pleti. Usměji se… Vlak jede do hor Wudang, tak se pravděpodbně jede přiučit dalšímu umění. Má místo v lůžkovém vozu.
Nasedám do sedícího vozu, sem moc Evropanů ani Američanů nepřijde, všichni na mě koukají překvapeně, i průvodčí. Anglicky samozřejmě nikdo neumí, tak se svými pár čínskými slovy přívítám se spolusedícími a můžeme jet.
Hned se mě ptají, něco odpovím, většinu nevím, tak se usmívám… pak vytáhnu chytrý mobil a můžeme si povídat skrze překladač, je to dobré,ale holt se všichni dozvědí úplně všechno.
Mají o mě strach, kam to jedeš? A za kým? Víš, že je to nebezpečné?
Všichni vypadají, jak když jsou to přátelé z jedné vesnice, i když se vidí poprvé. Vyměňuji s nimi pochutiny, a dobře se bavíme, i když jim rozumím úplné minimum.
Přichází noc, všichni dají hlavu na stolky a spí. To neumím, mám pěkně polštářek, dečku. Budím se uprostřed noci je tam vedro, nedá se moc dýchat, snažím se to zaspat… uf to pomohlo.
V noci i ráno kolem chodí ženy a halekají, jaké prodávají jídlo. Kamarád nám koupí mandarinky. Všichni si nalévají horkou vodu, která je v každém vlaku zdarma, dělám si bylinkový čaj.
Přichází čas výstupu. Klučina, sedící vedle mě, pověří jednoho pána, co se mnou vystupuje, aby se o mě postaral. V těch jeho slovech také zazní, abych volala policii, že když neznám ty lidi, za kterými jedu, musím to oznámit.
wwoofing, bydlení za pomoc zdarma v rodině
Jedu přes organiza
ci wwoof. Je to dobrovolnická organizace, sdružující lidi, co mají ekologické farmy všude po
světě. Kdokoli může na farmu přijet a za stravu a ubytování pomáhat s prací. Mám s nimi velmi dobré zkušenosti jak v Čechách, tak jinde po světě.
Pán, který mě vyvadí z vlaku před nádražní budovu to vzal nějak vážně a stále na mě něco haleká, čím víc mu nerozumím, tím víc křičí nahlas. Kolem se druží lidé a všichni mi něco říkají čínsky.
V tom na mě naštěstí z dálky mává pán, se kterým se mám potkat. Poznávací znamení byla protéza jedné ruky… je to on, přijíždí s manželkou, jsem moc ráda. Vyvádí mě z davu halekajících číňanů a odváží k sobě na farmu domů. Je tu jeden malý detail, neumí anglicky… holt se budu muset hodně učit.
Dostanu pokojíček, celý vyvoněný. Ja sama z vlaku nevoním zrovna vlídně, protože 
celý vagón měl na závěr cesty takový specifický odér. Hned mě zvou na jídlo. Obložený kulatý stůl s mnoha chody, každý si nabírá dle chuti.
Pravda moc si nerozumíme, nyní už druhý den čekám, že něco budu dělat a zatím si o práci pořád říkám. Stále tu prši, tak říkají, že na farmu půjdeme až přestane, uvidíme…:) Snad mi ta čínština trochu víc skočí do hlavy, zatím rozumím tak jedno a půl procenta… I to je dobré.