Jsou svátky, 1.10. byl čínský národní den založení Čínské lidové republiky, lidé mají týden volna. Vlak je plný, všichni jedou na výlety. V tomto čase se rodina schází a pobývá spolu.

Já jsem si také v tom čase vybrala cestovat. Čekala jsem ale více bílých lidí…

Mám ráda, když jsem mezi Číňanama sama Evropanka, je to takové tradiční, ale že ani v tom nejvíc turistickém místě budu téměř sama, bych nečekala.

Modlím se a Pánbůh a Velká Bohyně mi posílají ochránce, Číňany, kteří mi pomahají dostat se na místo, kam chci. Vše jde dobře, z hotelu, kde mě vyhodí taxikář, kde chtějí 1000Kč za noc, odcházím a volám jednomu učiteli kunfu, který má na internetu zmínku o hostelu.

Přijíždí pro mě na skútru. Naloží mě i s velikým báglem a jedeme. Z hostelu se vyklubal malý apartmánek, pravda, chodbička, kuchyňka i záchod jsou opravdu špinavé, ale pokoj je hezký. Jen tam nejde sluneční světlo. Klučina mě na skútru všude vozí, je neskutečně hodný. Je mu přes 30 a má rodinu. Je moc rád, že je někdo v hostelu ubytován.

Má obchod se sladkostmi pro děti. Před jeho obchod navezou hromadu cihel. Má z nich takovou radost, až jsem uvěřila, že ještě cihly nikdy neviděl, … omyl. Vezme si dvě a jednu přede mnou po chvíli koncentrace, která celý svět v setině sekundy zastaví,  přepůlí.

Brzy nás čeká, že mi pomůže najít levné ubytování přímo v horách u ženy, která ještě u sebe cizince nikdy neubytovávala.