Tak vše je trochu jinak, než jsem čekala. Lidé, u kterých bydlím opravdu neumí anglicky a vaří vynikající jídlo, to vše zůstává, ale farmu nevlastní. Hostí mě jako svoji velkou kamarádku a k práci mě pustí jen trochu. Občas roznáším v jejich vesnické restauraci jídlo, občas utírám stoly, ale když se vyloženě ptám po práci, tak nic nechtějí.

Jsou s námi jejich dvě dcery a vnoučata. S jednou dcerou jezdíme jaždý den do nemocnice, protože má ganmao ( čínsky chřipku). Jejich standartní léčba v této provincii je kapačka – antibiotika na všechny chřipky. Co se dá dělat, čínská přírodní medicína kdesi v pozadí volá, že přijde čas se k ní zas vrátit…. Tak jsem to alespoň obkoukla, to bylo mé přání, vidět čínskou nemocnici a hle…. Tato jejich dcera, co jezdí na kapačky má také dceru. Ta v době kapaček většinu doby leží mamince u hlavy a převaluje se po ní. Když se pak vracíme domů, není žádné ležení, stále se všichni plně věnují dětem, takže léčba probíhá jen hodinu a půl v nemocnici.

Ale ekologickou farmu vidím, je to v pořádku. Nepatří mým přátelům, ale odebírají od nich potraviny pro svůj obchod. Lotosový kořen, rýži, san yao – taky připravované jako zelenina, zelení listy, lilek a další.

Každý den, třikrát denně, jsou hody. Jediná, kdo umí anglicky, je jedna z dcer, která přijela později, to je parádní. Obě jejich dcery mají své holčičky a jako každá čínská mámu je pořádně parádí. Šatičky, ponožtičky s mašlí, botičky se světýlkama…

S dětma je legrace, rádi se mnou tančí, ale bojí se mě. Neznají bílé lidi, ale mají mě rádi, říkají mi ájí… teto.

Poslední den si před odjezdem od rodimy dělám sama procházku. Jdu přes políčka krásnou přírodou. Konečně jsem v Číně tam, kde jsem chtěla být, krásná zelená se kolem mě vine, listy zeleniny pěstované bez chemikálií se sunou za sluncem, mandarinkový háj volá k odpočinku.

Stále se modlím, přeci jen jsem v cizí zemi a mám respekt. Jazyk moc neumím, a když si myslím že něco umím, tak mi často nerozumí. Ale co… Sedím na kopci, medituji nad krásou místa. Přijde farmář, kouří cigaretu a sbírá brambory a cukety. Přijde ke mně. Je to už starý pán, cizince by na své zahradě rozhodně nečekal. Povídám mu o České republice a radši zmíním, že na mě za rohem čekají přátelé, že jsem si šla odpočinout, to vždycky dělá lepší dojem, že mám partnera a přátelé:)

Rodina se se mnou srdečně loučí a říkají, že jsem kdykoli znovu vítána, jsou neskutečně hodní lidé.