A jedu do hor. Jsou čínské svátky Guoqing jie, svátky založení Čínské lidové republiky 1.10. 1949. Na tyto dny jezdí Číňané za svými rodinami, takže čínské vlaky jsou více než plné. A já se vydávám do hor Wudangshan, které jsou lidmi absolutně přeplněné. Ale je to legrace….

Překvapuje mě, že bílého člověka za několik dní horách téměř nepotkám.

Bydlím u jedné paní v malém hotýlku, úplně malinkém pokoji, kam se vejde je postýlka a batoh. Co víc ale potřebuji…

Paní se mě trochu bojí přijmout, protože neumí ani slovo anglicky a já jen velmi bídně čínsky. To znamená, když nebudu vědět, jak se k hotelu dostat, bude to muset řešit přes kamaráda Číňana, žijícího dole ve městě, u nějž jsem v hostelu předchozí noc spala. Když už jsem ale při hledání v koncích a kamarádoví volám, že sem asi úplně jinde, ukáže se, že stojím přímo před hotelem.

Pár perliček z hor.

Jsou všude schody…. Jako na všech čínských horách i tady jsou schody, po kterých davy lidí stoupají k vrškům.

Ženy se vůbec neomezují vypadat jako krásné modelky i v terénu, proto boty na vysokých podpatkách jsou běžným doplňkěm výbavy. Akorát po celodenní túře je musejí muži téměř snážet dolů z hor.

Všichni si vás fotí a říkají, že jste waiquoren … cizinec, neboli také mimozemšťan. Všechny děti hlasitě do hor křičí, že viděli waiquorena a vypadá to, že o tom ještě pár dní budou mluvit.

Cvičí se tu kunfu a tai ji. V horách i pod horami můžete potkat různé mistry, mnoho těch opravdu dobrých již dnes na vršku není, ale najdou se ještě takový, najdou se prý mnohdy i ne tak šikovní.

Příroda je přenádherná… Ó to je léčení, vědět, že něco tak krásného v Číně je…hmmm.

Potkávám různé lidi, v hotýlku mě zvou na jídlo, neumíme spolu moc mluvit, ale dáváme si spolu pálenku a máme pocit, že jsme celosvětová rodina.

Ráno chodím cvičit qigong, je to boží, boží , boží. Cvičím Dàchéng yǎngshēng zhuāng – Postoj nejvyšší dokonalosti a stojím v něm dlouho a blaze.

Poslední den se seznámím s kluky Číňany, co už ve Wudangshanu studují rok kunfu. Jsou krásně vyladění, chvilku povídáme anglicko čínsky a pak mě zvou na jídlo s celou kunfu partou mladých lidí, co dlouhodobě studují. Jsem za to setkání moc vděčná, protože vidím velké odhodlání pro to, co dělají.

Sjezd z hor, cvičení a cesta vlakem do Pekingu v sedícím kupé – ležící místo nebylo – mezi Číňany je veselo

Mám trochu průjem, holt dát si vajíčko na konci dne u stánečku nebo kukuřici v horách přikrytou igelitem je prostě blbost. Kousla jsem si do obojího sice jen trochu, ale i to bylo dost.

Sjíždím dolů a čekají mne dva dny cvičení s mladým učitelem kunfu Larrym.

Je neskutečně pokorný a veselý. Jezdíme všude na skútru. Naše cvičení se hned od začátku ukáže, že musí být zcela jiné, než Larry čekal. Nechci bojovat, baví mě si hrát, ale záměr propíchnutí někoho krku mojemi prsty prostě nezvládám… A tak plyneme. Necháváme přírodu ať nás více vede a její síla přechází do našich pohybů.

A pak odjíždím. Po cestě do Pekingu se ke mně hlasí neskutečně moc lidí. Dostávám kontakt asi na 6 moc milých lidí, kdybych kdykoli se chtěla sejít nebo něco potřebovala. Dokonce si ke mně ve vlaku sedá čínská doktorka. Nejdřív vypadá jako paní, která se se mnou chce učit a tak vezme do ruky mou knihu čínštiny a nahlas jí půl hodiny předčítám čínské jednoduché příběhy. Pak když jí svou kotrbatou čínštinou sdělím, že jedu studovat čínskou medicínu, tak najednou přepne, vezme mojí ruku a začne čínsky odříkavat jednotlivé dráhy, jména všech bodů a teorii 5 prvků, což je základní koncept čínské medicíny. To jsou věci, jen kdybych tomu co říká rozumněla, to bych se naučila věcí…

Peking

A jsem v Pekingu, u učitele Bai Yunqiao. Je to prostě nádherné. Jako loni, hloubka naplnění všeho co profesor říká, více cvičení, začínám si moxovat záda, konkrétně bod ming men,  protože mi bylo diagnostikováno, že mi ledviny nenasávají dostatek qi.

Chodíme do buddhistické vegetariánské restaurace každý den na oběd a je to to nejlepší jídlo na světě.

Zbytečně přemýšlím jak to bude až přijede domů, ty změny přemisťování a ukotvení místa práce. A tak to tak vše plyne.

Ještě mám před sebou 6 dní, tak pak zase napíšu co bude nového.

Jsou svátky, 1.10. byl čínský národní den založení Čínské lidové republiky, lidé mají týden volna. Vlak je plný, všichni jedou na výlety. V tomto čase se rodina schází a pobývá spolu.

Já jsem si také v tom čase vybrala cestovat. Čekala jsem ale více bílých lidí…

Mám ráda, když jsem mezi Číňanama sama Evropanka, je to takové tradiční, ale že ani v tom nejvíc turistickém místě budu téměř sama, bych nečekala.

Modlím se a Pánbůh a Velká Bohyně mi posílají ochránce, Číňany, kteří mi pomahají dostat se na místo, kam chci. Vše jde dobře, z hotelu, kde mě vyhodí taxikář, kde chtějí 1000Kč za noc, odcházím a volám jednomu učiteli kunfu, který má na internetu zmínku o hostelu.

Přijíždí pro mě na skútru. Naloží mě i s velikým báglem a jedeme. Z hostelu se vyklubal malý apartmánek, pravda, chodbička, kuchyňka i záchod jsou opravdu špinavé, ale pokoj je hezký. Jen tam nejde sluneční světlo. Klučina mě na skútru všude vozí, je neskutečně hodný. Je mu přes 30 a má rodinu. Je moc rád, že je někdo v hostelu ubytován.

Má obchod se sladkostmi pro děti. Před jeho obchod navezou hromadu cihel. Má z nich takovou radost, až jsem uvěřila, že ještě cihly nikdy neviděl, … omyl. Vezme si dvě a jednu přede mnou po chvíli koncentrace, která celý svět v setině sekundy zastaví,  přepůlí.

Brzy nás čeká, že mi pomůže najít levné ubytování přímo v horách u ženy, která ještě u sebe cizince nikdy neubytovávala.

Tak vše je trochu jinak, než jsem čekala. Lidé, u kterých bydlím opravdu neumí anglicky a vaří vynikající jídlo, to vše zůstává, ale farmu nevlastní. Hostí mě jako svoji velkou kamarádku a k práci mě pustí jen trochu. Občas roznáším v jejich vesnické restauraci jídlo, občas utírám stoly, ale když se vyloženě ptám po práci, tak nic nechtějí.

Jsou s námi jejich dvě dcery a vnoučata. S jednou dcerou jezdíme jaždý den do nemocnice, protože má ganmao ( čínsky chřipku). Jejich standartní léčba v této provincii je kapačka – antibiotika na všechny chřipky. Co se dá dělat, čínská přírodní medicína kdesi v pozadí volá, že přijde čas se k ní zas vrátit…. Tak jsem to alespoň obkoukla, to bylo mé přání, vidět čínskou nemocnici a hle…. Tato jejich dcera, co jezdí na kapačky má také dceru. Ta v době kapaček většinu doby leží mamince u hlavy a převaluje se po ní. Když se pak vracíme domů, není žádné ležení, stále se všichni plně věnují dětem, takže léčba probíhá jen hodinu a půl v nemocnici.

Ale ekologickou farmu vidím, je to v pořádku. Nepatří mým přátelům, ale odebírají od nich potraviny pro svůj obchod. Lotosový kořen, rýži, san yao – taky připravované jako zelenina, zelení listy, lilek a další.

Každý den, třikrát denně, jsou hody. Jediná, kdo umí anglicky, je jedna z dcer, která přijela později, to je parádní. Obě jejich dcery mají své holčičky a jako každá čínská mámu je pořádně parádí. Šatičky, ponožtičky s mašlí, botičky se světýlkama…

S dětma je legrace, rádi se mnou tančí, ale bojí se mě. Neznají bílé lidi, ale mají mě rádi, říkají mi ájí… teto.

Poslední den si před odjezdem od rodimy dělám sama procházku. Jdu přes políčka krásnou přírodou. Konečně jsem v Číně tam, kde jsem chtěla být, krásná zelená se kolem mě vine, listy zeleniny pěstované bez chemikálií se sunou za sluncem, mandarinkový háj volá k odpočinku.

Stále se modlím, přeci jen jsem v cizí zemi a mám respekt. Jazyk moc neumím, a když si myslím že něco umím, tak mi často nerozumí. Ale co… Sedím na kopci, medituji nad krásou místa. Přijde farmář, kouří cigaretu a sbírá brambory a cukety. Přijde ke mně. Je to už starý pán, cizince by na své zahradě rozhodně nečekal. Povídám mu o České republice a radši zmíním, že na mě za rohem čekají přátelé, že jsem si šla odpočinout, to vždycky dělá lepší dojem, že mám partnera a přátelé:)

Rodina se se mnou srdečně loučí a říkají, že jsem kdykoli znovu vítána, jsou neskutečně hodní lidé.

Tak jsem znovu v Číně. Tentokrát příletám sama do Pekingu. Rozdíl je tu 6 hodin navíc oproti Čechám, předběhli jsme čas. Sedím na letišti a přebírám věci, mám to opravdu těžké… na to, že s sebou vlastně nic nemám.

Je 8 ráno a v půl 5 odpoledne mi jede vlak do malého městečka Gucheng vzdáleného asi 17 hodin jízdy. Chci si zacvičit qigong a udělat přivítací motlitbu. Jedu metrem do Nebeského paláce, ještě jsem tam nebyla, ale ten název se mi líbí.

Většina Číňanů se po mě otáčí. Tak velký batoh na zádech dívky je velmi nezvyklý. Někteří mi okázale poklepávají na rameno nebo hází uznávající až zděšené pohledy. Je tu pár mužů, co nosí přes rameno velké platěné pytle nacpané věcmi. Když se v metru potkáme, sotva se máme kam složit, ale cítím je jako své bratry.

Ocitám se v parku Nebeského paláce. Konečně… lidé tančí, cvičí, hrají na nástroje, háčkují, hrají hry nebo posilují. Je tu i karaoke, hudba hraje nahlas až uči zaléhají, paní do toho zpívá a lidé v páru tančí. Takové klasické čínské dopoledne v tomto parku.

Začnu cvičit a zpoza rohu se hned objeví klučina, který se se mnou dá do řeči, holt mám co trénovat, čínština je krásná, malebná a velmi náročná,… to vše mě ještě čeká.

vlak

Čekám na vlak. Všude mnoho lidu ležících po zemi před nádražní budovou. Sednu si k nim, nejdřív položím batoh a ucítím silný lidský zápach, tedy přesunu se. Vedle mě mi pán kouří pod nos,.. holt dýchám na druhou stranu.

Jdu dovnitř nádražní budovy. Tisíce lidí čekají na svůj vlak. Sehnala jsem po internetu už jen místo na sezení. Pojedu přes noc, ale místa ne ležení byly v tento datum už 5 dní dopředu vyprodány. Blíží se čínské svátky, 1. října, tudíž lidé hodně cestují.

Blíží se hodina odjezdu, lidé už se tlačí nedočkavě v dlouhé široké řadě, průvodčí cvaknou lístek a jde se na nástupiště. První kdo mě zaujme je člověk cvičící taiji přímo na perónu, dělá velké rozšafné pohyby, připravuje se na cestu. Je bílé pleti. Usměji se… Vlak jede do hor Wudang, tak se pravděpodbně jede přiučit dalšímu umění. Má místo v lůžkovém vozu.

Nasedám do sedícího vozu, sem moc Evropanů ani Američanů nepřijde, všichni na mě koukají překvapeně, i průvodčí. Anglicky samozřejmě nikdo neumí, tak se svými pár čínskými slovy přívítám se spolusedícími a můžeme jet.

Hned se mě ptají, něco odpovím, většinu nevím, tak se usmívám… pak vytáhnu chytrý mobil a můžeme si povídat skrze překladač, je to dobré,ale holt se všichni dozvědí úplně všechno.

Mají o mě strach, kam to jedeš? A za kým? Víš, že je to nebezpečné?

Všichni vypadají, jak když jsou to přátelé z jedné vesnice, i když se vidí poprvé. Vyměňuji s nimi pochutiny, a dobře se bavíme, i když jim rozumím úplné minimum.

Přichází noc, všichni dají hlavu na stolky a spí. To neumím, mám pěkně polštářek, dečku. Budím se uprostřed noci je tam vedro, nedá se moc dýchat, snažím se to zaspat… uf to pomohlo.

V noci i ráno kolem chodí ženy a halekají, jaké prodávají jídlo. Kamarád nám koupí mandarinky. Všichni si nalévají horkou vodu, která je v každém vlaku zdarma, dělám si bylinkový čaj.

Přichází čas výstupu. Klučina, sedící vedle mě, pověří jednoho pána, co se mnou vystupuje, aby se o mě postaral. V těch jeho slovech také zazní, abych volala policii, že když neznám ty lidi, za kterými jedu, musím to oznámit.

wwoofing, bydlení za pomoc zdarma v rodině

Jedu přes organizaci wwoof. Je to dobrovolnická organizace, sdružující lidi, co mají ekologické farmy všude po
světě. Kdokoli může na farmu přijet a za stravu a ubytování pomáhat s prací. Mám s nimi velmi dobré zkušenosti jak v Čechách, tak jinde po světě.
Pán, který mě vyvadí z vlaku před nádražní budovu to vzal nějak vážně a stále na mě něco haleká, čím víc mu nerozumím, tím víc křičí nahlas. Kolem se druží lidé a všichni mi něco říkají čínsky.

V tom na mě naštěstí z dálky mává pán, se kterým se mám potkat. Poznávací znamení byla protéza jedné ruky… je to on, přijíždí s manželkou, jsem moc ráda. Vyvádí mě z davu halekajících číňanů a odváží k sobě na farmu domů. Je tu jeden malý detail, neumí anglicky… holt se budu muset hodně učit.
Dostanu pokojíček, celý vyvoněný. Ja sama z vlaku nevoním zrovna vlídně, protože celý vagón měl na závěr cesty takový specifický odér. Hned mě zvou na jídlo. Obložený kulatý stůl s mnoha chody, každý si nabírá dle chuti.
Pravda moc si nerozumíme, nyní už druhý den čekám, že něco budu dělat a zatím si o práci pořád říkám. Stále tu prši, tak říkají, že na farmu půjdeme až přestane, uvidíme…:) Snad mi ta čínština trochu víc skočí do hlavy, zatím rozumím tak jedno a půl procenta… I to je dobré.